Poté, co moji prarodiče zemřeli, jsem se dozvěděl tragické rodinné tajemství

Jmenuji se Sara Kathryn, ale nikdy to pro mě moc neznamenalo. Jmenuji se po prababičkách, černobílých tvářích, které jsem viděl na fotkách, ale jejichž příběhy jsem nikdy neslyšel. Kromě jejich jmen jsem o prababičce Sarah a prababičce Katie nevěděl téměř nic, dokonce ani odkud přišli.

Když mi jako dítěti byly přiděleny třídní projekty, které po mě vyžadovaly vysledování rodokmenu, vždy jsem narazil na kámen úrazu. „Odkud jsme?“ Zeptal jsem se svých prarodičů z matčiny strany.

Můj dědeček, žoviální zubař se zálibou v hloupých vtipech a kravatách, byl charakteristicky pozitivní. Na tuto otázku však přitvrdil: „Jsme Židé,“ odpověděl. Pokaždé.

„Ale dědečku,“ trval jsem na svém, „to není místo. Kde jsme z?"

Navzdory mým protestům mi nikdy nedal jinou odpověď. To bylo všechno, co k tomu bylo.

Přesto jsem toužil vědět více o své rodinné historii a o tom, jaké příběhy vyprávěly naše kořeny. Nikdy jsem neměl pocit, že by moji prarodiče tajili; Jednoduše jsem usoudil, že mi nemohou říci o naší rodinné historii, protože nevěděli.

Po smrti mých prarodičů jsem se obával, že příležitost seznámit se s naší historií bude navždy ztracena - ale život má zábavný způsob, jak odhalit svá tajemství právě tehdy, když je nejvíce potřebujete.

Při procházení jejich věcí po pohřbu mé babičky učinil můj strýc překvapivý objev: V souboru starých dokumentů našel kopie rodných listů mých prarodičů, které nesly celá jména jejich rodičů - včetně mého dědečka matka.

Všichni jsme věděli, že prababička Katie emigrovala z nějakého místa v bývalém Sovětském svazu, ale to bylo Všechno věděli jsme. Mluvila omezeně anglicky a nikdo, včetně mého dědečka, neznal ani její dívčí jméno. Ale tam, na zažloutlém kusu papíru, který byl celé ty roky zastrčený v šuplíku, bylo její celé jméno: Katie Roskin.

Povolání: žena v domácnosti

Místo narození: Rusko

Moje rodina seděla spolu v ohromeném tichu. Naučit se příjmení prababičky Katie se cítilo jako startovací kousek do skládačky, o které jsme si byly jisté, že ji nikdy nevyřešíme. Vyfotil jsem rodné listy a vrátil se domů na Google, kde jsem měl srdce a hledal letitou imigraci záznamy, které by mohly naznačovat, kdy Katie a její manžel Joe přišli do této země - nebo, co je důležitější, kam přišli přišel z.

Bohužel jsem neměl štěstí - ale brzy, v případě náhody nebo požehnání, se odhalilo další tajemství. Týden po smrti mé babičky nás kontaktoval vzdálený bratranec, že ​​v rámci své diplomové práce sleduje rodokmen naší rodiny.

Tato sestřenice přeložila dopis, který v roce 1935 napsala prababičce Katie její matka; už dlouho byl v držení příbuzného, ​​který to nemohl přečíst. Přeložený dopis odhalil mnoho detailů ze života Katie. Řeklo nám to, že před emigrací měla příjmení Suraksi, ne Roskin. Řeklo nám to, že její matka Chana žila v chudobě v malém polském městě Knyszyn. Řekl nám jména dalších příbuzných a prozradil, že před válkou se Katiin bratr přistěhoval do Argentiny.

A ačkoli to neříkalo, implicitně nám to říkalo, že i naše rodina sdílí tragickou historii, s níž tolik Židů může souviset: Chana a její celá rodina, kromě Katie a jejího bratra, se předpokládalo, že byli zavražděni Holocaust.

Pozdější e -mail od tohoto nově objeveného bratrance potvrdil, že nedávno hovořil s Katiiným synovcem (82) a žijící v Buenos Aires, který potvrdil, že zbytek rodiny byl mezi 2 000 zavražděných Židů Knyszyna.

Jako americký Žid bez znalosti svých předků jsem byl vždy o krok vzdálen od holocaustu. Poznal jsem bolest a smutek z toho, že jsem pocházel z lidí, kteří byli kdysi terčem genocida, a protože jsem žádnou vlastní známou rodinu neprošel, prošel jsem se slzami v muzeu holocaustu mé oči. Zarmoutil jsem ty, kteří za sebou nenechali nikoho, aby je oplakával. Občas jsem se však cítil provinile za svůj žal: Kdo jsem, že cítím takový smutek, když nemám žádné osobní kontakty?

Teď už vím. Moje rodina také zemřela při holocaustu. Mezi těmi bezejmennými tvářemi a těmi neidentifikovanými čísly byli moji skuteční příbuzní, jejichž krev nosím.

Mě to nemění. Zůstávám ve spojení se všemi těmi, kteří byli zavražděni, a nadále cítím, že jsem také jejich rodina. Díky individualizovanému spojení s holocaustem se ze mě nedělá žádný Žid - a přesto se cítím úplnější, když znám podrobnosti o historii své vlastní rodiny, i když mohou být hrozné. Teď, když procházím muzeem holocaustu nebo se dívám Schindlerův seznam„Vím přesvědčivě, že tam zemřelo i moje vlastní maso a krev. Tato historie není jen teoretická; je to také osobní.

Můj otec zemřel, když jsem byl mladý, takže nemám žádné znalosti o jeho rodinné historii; dozvědět se to všechno o rodině mé matky bylo skutečně jediným kusem rodinné historie, který jsem kdy odhalil, což pro mě bylo mnohem důležitější.

O své rodině se pravděpodobně nikdy nedozvím více, ale tyto kousky mi stačí. Moje jméno pro mě nikdy moc neznamenalo - až dosud. Doufám, že budu hoden nosit jména svých prababiček a pokračovat v jejich pokrevních liniích.