Přešel jsem střední školu tím, že jsem podváděl všechny své testy

Když jsem vyrůstala na předměstí města New York v New Yorku, byla jsem typickou hodnou dívkou. Vzal jsem si kurzy AP a vyznamenání, poslouchal jsem ve třídě a vždy jsem byl na čestném seznamu navzdory různým mimoškolním aktivitám-včetně hodiny baletu několikrát týdně a hodin klavíru a houslí. cítil jsem tak chytrý a pod kontrolou, a vlastně jsem se posmíval lidem, kteří propadli ve svých třídách.

Na konci 10^th moje matka usoudila, že potřebuji zažít život jako teenager v jejím rodném městě Istanbul v Turecku, a tak mě poslala do jedné z nejelitnějších přípravných škol v celém Turecku.

Jako mírný podivín jsem nebyl moc rád, že mě poslali do školy v jiné zemi, ale neměl jsem na výběr.

Přijetí nebylo snadné - bylo to v podstatě jako přihlašování na vysokou školu, ale prostřednictvím turecké vlády. Musel jsem udělat test ekvivalence, abych zjistil, jestli jsem dost inteligentní na to, abych se mohl zúčastnit, a proběhl dlouhý screening proces, který zahrnoval desku vzdělávání procházející můj přepis a mimoškolní aktivity bezpočet krát. Po několika týdnech procesu podávání žádostí jsem byl přijat.

Protože jsem ve škole ve Spojených státech vždy vynikal, nikdo, včetně mého nafoukaného šestnáctiletého já, si nemyslel, že bych měl v nové škole potíže.

Mýlil jsem se.

Měl jsem problémy se vším. Mluvil jsem plynně turecky, ale do školy to nestačilo. Neměl jsem žádné přátele, nepříjemný zástupce ředitele mě a moji matku z nějakého důvodu nenáviděl, a co bylo nejhorší, nemohl jsem stíhat školní úkoly vůbec. Byl to nepořádek.

Byly tam předem určené týdny, každý s odstupem asi čtyř týdnů, kdy měla celá škola testy a kvízy současně, přičemž všechny známky byly smíšeny ve stejných třídách. Během prvního testovacího týdne jsem havaroval a spálil. Doslova jsem selhal všechno kromě mého testu z angličtiny (to by bylo opravdu smutné selhání).

Obvykle jsem velmi vyrovnaný, ale ten týden jsem hodně plakal. Cítil jsem, že ve svém životě nemám absolutně kontrolu nad ničím, a byl jsem nepořádek, protože to nebylo to, na co jsem byl zvyklý. Šel jsem od skupiny nejlepších přátel k tomu, že nemám přátele, od pocty k neúspěchu a od lásky k životu k nenávisti. Neměl jsem ani pořádnou ložnici, abych si mohl vytvořit svůj vlastní osobní prostor. Nenáviděl jsem školu, nenáviděl jsem Istanbul a nenáviděl jsem sám sebe, že jsem byl tak hloupý. Bylo mi mizerně.

V době, kdy se blížil druhý testovací týden, jsem si udělal přítele a ona mi prozradila obrovské tajemství: Podvádění bylo opravdu snadné.

Těsně před první zkouškou toho týdne mi moje kamarádka ukázala svoji taktiku, jak podvádět testy, a to napsat na malý kousek papíru co nejvíce informací a schovat je do rukávu. Přišlo mi špatné podvádět, ale udělal jsem to samé, co udělal můj přítel: Vstrčil jsem si do rukávu trička malou podváděcí plachtu a šel jsem poprvé ve svém životě podvádět.

Já jsems tak nervózní z toho, že mě chytili, že se potím. Ale k mému štěstí byl proctor pro můj pokoj opravdu starý, prakticky starodávný profesor chemie, který vůbec neslyšel. Ani se nepodíval na mě, když jsem vytáhl malý papír z rukávu a rozložil ho pod stůl. Nenechal jsem se chytit a v testu jsem nepropadl.

Nechápejte mě špatně, já sotva prošlo, ale to mi stačilo. Byl jsem u vytržení z přihrávky a cítil jsem jakousi moc vysokou, protože jsem měl pocit, že mám alespoň kontrolu něco v mém životě znovu.

Na začátku třetího čtvrtletí jsem byl dobře přizpůsoben tureckému školskému systému a byl jsem chycen studiem (díky neustálému doučování), ale nepřestal jsem podvádět. Nemohl jsem přestat. Bylo to příliš vzrušující, než abych to neudělal. Podvádění mi dávalo pocit neustálé kontroly nad svými známkami, protože jsem neměl co říct. Cítil jsem, že je to jediná věc, která mě udržuje při smyslech.

Na podvádění jsem se stal tak závislý, že jsem postupem času rozšířil své podváděcí schopnosti a stal se odborníkem. Běžel bych do třídy, ve které by byla moje zkouška, a psal odpovědi na stůl, než přišel proctor, nebo bych strategicky umístil málo podvádět prostěradla pod mými tenkými punčochami na mém stehně, kde by to zakrývala moje sukně, a předstírat, že mě poškrábe na stehně, kdybych potřeboval odpověď.

Náhlý přesun do Istanbulu mě naučil, že nemůžete vždy mít kontrolu nad vším (nebo nad ničím). Uvědomil jsem si, že je v lidské přirozenosti vytvořit něco, čeho se můžete držet, jako mechanismus zvládání - něco, díky čemu se budete cítit lépe. Během těch dvou šílených let turecké střední školy pro mě bylo podvádění.

Po střední škole jsem se přestěhoval zpět na vysokou školu do Ameriky a měl jsem 100% kontrolu nad tím, kterou univerzitu jsem si vybral a co chci studovat. Byl jsem schopen zahájit výuku na čisté břidlici. Naučil jsem se zesvětlit a pustit ze sebe ovládacího šílence. A teď je mé svědomí v klidu, když jsem věděl, že jsem tu svou vzpurnou část nechal za sebou.