Jak jsem se vypořádal s tyrany

VSTUP DVA:

Pak přišla šestá třída. Byla to šance hodit pátou třídu za sebou a začít znovu. Už nemusíte chodit domů s pláčem a hrát si s mámou na Barbie. Už nemusíte sedět venku v pěkných jarních dnech a přemýšlet, co všichni ostatní dělají. Ne, letošní rok bude jiný! Špatně. K.D.C. byl v plném proudu. A jejich včelí královna, Neema*, byla podivnější než kdy jindy.

Několik týdnů před začátkem nového školního roku jsme měli náhradního učitele pro tělocvičnu. Bál jsem se zavolání. Byla to šance, že někdo špatně vysloví mé jméno a bude mi říkat Diane nebo Deanna místo Deanne (vyslovuje se Dee Ann). V tento den to ponorka s Deenie posunula na zcela novou úroveň. Víte, s čím se Deenie rýmuje? Weenie. Po zbytek šesté třídy jsem byl znám jako „Deenie Weenie“. A DEENIE NENÍ AJ MOJE SKUTEČNÉ JMÉNO!!! Dnes mi někteří moji přátelé stále žertovně říkají Deenie... není to sranda.

Tak moc jsem se snažil zapadnout-najít něco, co mě dostatečně ochladilo na to, abych si mohl sednout vedle během oběda, pozvat na přespání nebo jít domů po škole. Jednoho dne se to stalo: Ten chlap Tom* se mnou začal flirtovat. Myslel jsem, že chodí s Cassie*-ale koho to zajímalo? Mluvil se mnou! Požádal mě o číslo a řekl, že mi zavolá po škole. Věci se točily. Muselo to být nové oblečení od Espritu, které mě přiměla máma rozveselit. Čekal jsem a čekal, až se ozve. Nakonec kolem sedmé hodiny zazvonil telefon. Byl to on. Odpověděl jsem a povídali jsme si asi 10 minut. Požádal mě, abych byla jeho přítelkyní, a já odpověděl, že ano. Pamatujte, neměl jsem tušení, co to vlastně znamená.

Druhý den jsem šel do školy a šel přímo k Tomovi a začal s ním mluvit. Začal se smát. Stejně tak Cassie*a poté i všichni ostatní. Byl to krutý vtip. Byl jsem oklamán. Srdce se mi zabořilo do žaludku. Měl jsem uvnitř prázdný pocit, který byl tak intenzivní, myslel jsem si, že se pozvracím. Chtělo se mi brečet, ale přinutil jsem se proti tomu, abych si z toho nedělal ještě větší legraci.

Byl pátek. Neměl jsem v plánu vidět s někým film. Nebyl jsem pozván na oslavu narozenin Neemy. Po škole jsem se nehodlal s kamarády projet na kole. Byl jsem úplně sám a nechtěl jsem být.

Moji rodiče si pravděpodobně nemysleli, že jsem se dostal tak daleko, že jsem si myslel, že nechci žít v 11 letech. Věděli, že je to špatné, a začali mě brát s terapeutem - ale ve skutečnosti neměli tušení.

V sobotu jsem požádal rodiče, aby mě vysadili ve škole-hřiště bylo o víkendech otevřeno pro veřejnost a já si chtěl hrát na houpačkách. Tajně jsem se chtěl vejít doprostřed hřiště, aby to v pondělí ráno všichni viděli. Asi rok jsem přemýšlel o nejlepším způsobu, jak to udělat, ale nikdy jsem se nemohl usadit na nějaké cestě. Možná nůž, ale při pomyšlení na to, že se mi skutečně zařezal do kůže, jsem se cítil až příliš nervózně. Možná bych vzal láhev Tylenolu z naší plátěné skříně a celou věc spolkl, ale stalo by to spolknout 50 nebo tak nějak pilulek zabrat opravdu dlouho a stejně jsem neměl rád polykání prášků. Přemýšlel jsem o tom, že skočím ze střechy školy, ale jak jsem se tam dostal? Byly to stejně jen dva příběhy, takže nanejvýš bych asi zlomil jen pár kostí. Očividně jsem tento plán moc dobře nepromyslel. A nejsem si jistý, jestli bych opravdu někdy našel odvahu zabít se. Chci říct, smrt, to je opravdu trvalé! To, co jsem opravdu chtěl, byla kouzelná hůlka, aby to všechno zmizelo... a možná dalo pár lidem bradavice.

Když jsem odbočil, přemýšlel jsem o přijatelných způsobech, jak se dostat dovnitř, viděl jsem, jak pes najednou přeběhl po fotbalovém hřišti, které bylo připojeno k naší škole. Slezl jsem z houpaček a začal za nimi utíkat. Chytil jsem ho a přečetl mu jméno a číslo na obojku. Vždycky jsem měl slabost pro zvířata, a tak jsem se rozhodl počkat, až si pro mě přijdou rodiče, a potom psa odvezeme domů jeho majitelům.

V tu chvíli chlapec asi v mém věku vyběhl po poli z lesa, který stál mezi mojí školou a jeho sousedstvím. Přišel ke mně a řekl: „Hej! Děkuji za odchyt mého psa. Utekl. “Mluvil se mnou vlastně? Nikdy předtím jsem ho neviděl, tak jsem se ho zeptal, kam chodil do školy. „Westbriare,“ odpověděl; to byla další základní škola v této oblasti. Začali jsme si povídat a asi po hodině za mnou přišli moji rodiče. Jmenoval se Josh*. Byl roztomilý a milý a stali jsme se přáteli.

Začal jsem se s Joshem setkávat o víkendech na mém hřišti. Nezáleželo tolik na tom, že děti ve mé škole ke mně nebyly hodné... Měl jsem skutečného přítele. Josh a já jsme chodili a odjížděli od sedmé třídy přes vysokou školu. Nakonec jsme se rozešli nadobro v mých raných dvaceti letech. Nejsem si jistý, jestli někdy opravdu věděl, že mě ten den zachránil.

Šikana spočívá v tom, že ano, je to na nic-je těžké se s tím vyrovnat a máte pocit, že se kolem vás hroutí celý váš svět. Děti jsou zlí. Ale většinou jsou tyrani jen žárliví a nejistí. A víš ty co? Za ta léta jsem se několika z nich zeptal, proč dělali to, co dělali. Víte, jaké byly jejich odpovědi? Oni nevědí. NEVÍ! Znamenalo to pro mě tolik a tak málo pro ně. To, co udělali, mi změnilo život. Několik lidí uvedlo, že prostě šli s davem ze strachu, že budou také vyloučeni. A bylo několik vyvolených, kteří se omluvili a cítili se špatně za to, co se stalo.

Tady je dobrá zpráva: Šikana netrvá věčně. Může to vypadat jako věčnost, ale než jsem se dostal na střední školu, bylo tam tolik dalších věcí děje (jako kdo s kým chodil, kdo měl večírek atd.), že se to nějak vytratilo Pozadí. Takže něco, co vypadá, že to nikdy nezmizí, bude: Trvá to jen nějaký čas. A proč dávat těm strašným tyranům zadostiučinění, že mě brzdí v plnění mých snů? Chci říct, kolik z nich může říci, že pracuje pro vysoce postavený časopis, žije v New Yorku, nakupuje, kdy chce, a žije celkově báječným životem? Mimochodem, Neema mi nedávno napsal Facebook. I když možná nikdy nezapomenu, co udělala, vím, že se mohu posunout vpřed a být jejím přítelem.

* Jména byla změněna, aby byla chráněna identita osob uvedených v příběhu.

VSTUP PRVNÍ:

Nepamatuji si, jaký byl den, ani zda bylo jaro nebo podzim, ale pamatuji si, že jsem se jednoho dne probudil den, vyrazil do školy a hned, jak jsem si sedl ke stolu, věděl, že můj život je úplně přes.

Byl jsem v páté třídě a učitel postavil naše lavice k sobě ve čtyřech skupinách. V tento den však byly tři další stoly záměrně přeskupeny, aby mě vyloučily. Když jsem začal cítit tlak, seděl jsem sám a čekal, až náš učitel přijde a začne třídu ze všeho toho chichotání, šeptání a ukazování mě tíží natolik, že jsem měl pocit, jako bych se rozplýval židle. O čem si moji spolužáci šeptali? Nevím. Proč na mě ukazovali a smáli se? Nemohl jsem ti to říct. Ale něco se změnilo. Stalo se něco, kvůli čemu mě všichni v mé třídě páté třídy nenáviděli. Něco, co se dodnes snažím přinutit vzpomenout si, abych alespoň měl odpověď, proč když mi bylo 10 let, už jsem nechtěl žít.

Kill Deanne Club (zkráceně K.D.C.) byl klub, do kterého patřili všichni v mé třídě páté třídy. Byl by to ten typ klubu, kdyby nešlo o zabíjení měChtěl bych se přidat. Měli členské karty a tajné potřesení rukou a během přestávky vedli skupinová setkání. Pravděpodobně mluvili o způsobech, jak mě zabít, nebo si ze mě alespoň udělat legraci a způsobit nějakou mírnou fyzickou bolest. Týdny jsem snášel, když mě někdo tlačil, kopal, bil pěstí, byl vyloučen z kickball her a měl zakázáno hrát na jakémkoli vybavení hřiště. Pokud bych se pokusil dostat na houpačky, pár lidí by pro ně udělalo šílenou pomlčku a zakřičelo „TAKEN!“ než jsem si mohl sednout. Houpačky byly moje oblíbené. Miloval jsem se dostat tak vysoko, že jsem měl pocit, že letím, a pak zpomalil natolik, abych mohl seskočit. Bylo to nejlepší. Chlapče, chyběly mi?

Samozřejmě jsem to řekl rodičům, kteří si šli promluvit s mými učiteli a ředitelem. Ale moji učitelé si mysleli, že si většinu vymýšlím, a ve skutečnosti příliš nezasahovali. Většinu fyzického nebo slovního zneužívání na hřišti nezažili. Po tom, co jsem si začal stěžovat, sice drželi „ostražité oko“, ale moji tyrani byli dost chytří, aby před učiteli nic neudělali. Vzal jsem K.D.C. karta od něčího stolu, aby dokázala mému učiteli, že jsem to nevymyslel. Oznámila třídě, že „takové věci“ nebudou tolerovány. Pak mě stáhla stranou a řekla mi, že nemám brát věci lidem z lavic. Myslím si, že moji učitelé si nebyli zcela jisti, jak situaci zvládnout, vzhledem k tomu, že jsem si téměř denně stěžoval na šikanu. Můj ředitel si myslel, že jsem tattletale a naštvalo mě, že jsem každý den během oběda v její kanceláři. Rozhodl jsem se, že bude nejlepší začít sedět v knihovně během oběda a přestávky. Tímto způsobem jsem mohl dohnat celou svou Judy Blume. Za ten rok jsem přečetl 37 knih.

Zůstaňte naladěni na další zítra ...

- Deanne

Senior Web Editor, CosmoGIRL!