Rachel: Ach ne, neudělali to!

Většina teenagerů si myslí, že jejich rodina je NEJtrapnější sbírkou lidských bytostí, které kdy chodily po Zemi. Naše maminky jsou nepříjemné před našimi přáteli, naši tátové jsou divní kolem chlapů v našem životě a našich bratrů a sestry vždy čekají na příležitost, jak si vybavit čas, kdy jsme se vyčůrali do kalhot nebo vstoupili do a stěna. Věř mi, já vím. Ale až příště budete mít pocit, že není nic hroznějšího než situace, ve které se nacházíte, utěšte se čtením příběhu mého pátečního večera.

Večer začal dobře: moje rodina byla na návštěvě v Ohiu, a tak jsme (nějak) našli stůl pro dvanáct v roztomilé restauraci v centru města, abychom si užili příjemnou večeři s mými prarodiči a bratranci. Jídlo bylo dobré, ječící dítě, které sedělo u stolu vedle nás, odvádělo pozornost a působilo relativně normálním dojmem, takže večeře proběhla bez komplikací. Podařilo se mi opustit restauraci bez úhony a bez ostychu.

Dokud, někde mezi zmrzlinou a mini prohlídkou kampusu, moje teta a strýc měli BRILANTNÍ nápad prozkoumat můj kolejní pokoj... s celou skupinou. Všichni. Všech dvanáct z nich. V pátek večer. A tak další věc, kterou jsem věděl, že jsem vedl průvod příbuzných (ve věku od devíti do sedmdesáti pěti let) výtahem do svého pokoje. Dlouhý příběh krátký: bombardovali tři mé přátele (všichni byli opravdu nemocní a na noc), udělali nepříjemné vtipy o životě na vysoké škole a bezcílně chodil kolem a hledal koupelnu nebo výtah nebo Boha ví co ještě.

Ačkoli neexistovaly žádné zásadní „Ó můj Bože!“ okamžiky (nevkročili k mému spolubydlícímu, aby se připojil, nebo neukázali cizincům obrázky mého dítěte... i když bych to nedal minulo je to), celá situace vypadala hodná blogu a schopná rozveselit dívku, která miluje (ale je jí to hluboce v rozpacích) její nefunkční rodina. K té dívce: nejsi sám... Měl jsem páteční večer, abych to dokázal.