2Sep
Sedmnáct vybírá produkty, které si myslíme, že se vám budou líbit nejvíce. Z odkazů na této stránce můžeme získat provizi.
Už jdou v jejích šlépějích.
Pokud jste vždy snili o tom, že půjdete po stopách svých oblíbených spisovatelů, tito dospívající vás budou inspirovat, abyste přestali snít a začali to uskutečňovat hned. Edil Hassan (18, nahoře vpravo) a Monique Taylor (17, nahoře vlevo) jsou ještě na střední škole, ale už se proslavily svou úžasnou poezií. Oba jsou vítězi Zlaté medaile portfolia za rok 2015 v soutěži Scholastic Art & Writing Awards, následujíc kroky některých z nejvíce legendární spisovatelé, umělci, básníci a designéři vůbec, jako Lena Dunham, Stephen King, Sylvia Plath, Zac Posen, Andy Warhol a Truman Capote, kteří všichni vyhráli jako puberťáci.
Zde talentovaní dospívající sdílejí své dojemné básně.
Milostný dopis Somálsku od Edila Hassana*
Tvá slova jsou kulky, donutíš mě polykat celý,
nechat je padat jako bomby do mého zejícího žaludku.
Chtělo se mi plakat slzami hladomoru,
dýchat dechy zkyslé suchem,
má slova tak suchá, že se drolí jako prach z ulice.
Chci vdechnout barvy, které z tvé kůže vypadají jako oblaky kouře.
Chci je ochutnat
vzadu v krku,
aby se mi drželi v plicích, takže moje slova jsou barvou vyhnanství,
chrastění mého dechu samotný tvůj zvuk.
Chci tvé hnědé paže kolem mého pasu
přitáhnout mě do sebe, pohřbít mě pod troskami země
který po smrti žil vícekrát, než jsem kdy mohl.
Pláčeš, když ti říkám, že jsem s jiným,
ale opustil jsem tě, protože bys byl můj konec
a jeho paže mohou být příliš bledé, než abych se do nich mohl ponořit, jeho ústa
příliš nemotorný na to, aby mi převalil jméno po jazyku, příliš tlustý
ochutnat všechny lidi, které v něm nosím, ale jeho mezery a díry,
nejsou tak velké jako ty, a když ho obejmu,
mé paže je zakrývají.
Chci se do tebe plazit,
zapomeň na špatné věci, které jsi udělal, a předstírej, že ty roky
Promrhal jsem muže, který nikdy neviděl krásu v šátku jako ty,
se kdy stalo. Ale když jsem položil hlavu na tvou hruď,
Slyším kulky prorážet kůži a trhat kosti
bomby svištějící k zemi.
Pamatuji si, proč v tobě nikdy nemohu najít mír.
Každý rok vám zpívám milostnou píseň
oslavit čas, kdy jsi mi řekl, že žiješ
jen aby byl pro mě domovem. A s každým řádkem
vdechuješ mi do ucha novou omluvu,
za to, že nejsem ten, o kterém zpívám,
za sliby, které jsi nikdy nemohl dodržet.
Jsi důvod, proč se vždy snažím
stavět domov na slovech silných jako kouř.
Už na tom nezáleží
že sdílíte mé oči, nebo vůni skořice a teplého chai, popř
chuť mořské soli a modlitby za úsvitu.
Chci na tebe zapomenout, když tvoje kulky
být příliš velký na to, abych ho mohl spolknout,
když se mi udělalo špatně z chuti kovu v ústech.
Ale ty jsi míli hluboko v mé kůži.
Řečeno jazykem mé matky
které mi padají z úst jako cihly. Chci vás
způsobem, jakým nikdy nemůžete být, a přesto
držel jsi mě pažemi barvy sucha, miloval jsi mě
se silou uprchlíka,
miloval jsi mě,
jediným způsobem, jakým jsi věděl jak.
Takže ti odpouštím
za zlomení mého srdce,
za to, že jsem odešel z domova
jehož země byla zapsána do krve mé rodiny.
Odpouštím ti, že jsi mi upřel vzpomínky
muže, pro kterého pláču, když se usmíváš a máváš,
muž, kterého mohu ochutnat ve zralosti manga
a ve sladké, těžké vůni kadidla.
Miloval jsem tě v nenávisti k bolesti
vždy jsi ve mně vyvolával pocit. Ale ty jsi zranění
které mohou zpívat příběhy mým jménem
a nikdy neodvracej zrak, když mě tvoje vlastní rozplače.
A po 17 letech odloučení jsi mě nikdy neopustil
políbil mi pusu i přes chuť žalu,
držel mě za ruce, dvě občanské války,
jako byste nemohli cítit, jak hoří a koušou.
Jsi domov, který nikdy nemůžu vyrůst
nostalgie a láska, která navzdory všemu
pokaždé zaplaví tvé jméno touhou
sype se mi z rtů
v každé mé prosbě.
Lapač snů od Monique Taylor *
Vyrostl jsem v jednobarevném oblečení,
sní o panoramatech města
kvete ze země.
Poslal bych populaci od 6 do 6000,
kde by se naše životy daly psát po obloze
v neonech a třpytkách.
Moje matka mi řekla, jestli nemohu najít město
to by mě našlo,
tak jsem si do bot vytesal své jméno,
myšlení naděje půjde v mých stopách.
Zůstal bych vzhůru a sledoval noc
barva pijavice z obzoru
protože měsíc byl na cestě,
a skutečné hvězdy nepotřebují červený koberec
Neměli jsme bílý plot jako moji přátelé;
strávili jsme odpoledne na umírající trávě a pampeliškách,
se snaží přeměnit mraky na diamantové prsteny a Cadillaky.
Noci trávím před televizí,
studovat na nominaci na Oscara
protože potápějící se lodě jsou podmanivé,
a Leo mě naučil být královnou světa.
Daydreams představoval Snídaně u Tiffanyho,
Audrey Hepburn a Marilyn Monroe
v zametání plesových šatů a perel,
kde jsem se dozvěděl, že krása je archetyp,
není rozhodnutí.
Ten den se mi trochu zlomilo srdce
a zabalil jsem to do papírových korun,
doufal, že strach neprosákne.
Ale velká obrazovka byla pro tenké tváře,
bledá kůže
a nohy dlouhé kilometr,
a moje spletené vlasy nebyly určeny pro obálky časopisů,
ale pro rychlé drhnutí v kuchyňském dřezu
aby smyla slzy.
Šel jsem tedy brzy spát,
namočenou Audrey inkoustem
a říkali jí Maya Angelou
protože jsem potřeboval jiné místo
pověsit své sny.
Monique i Edil budou uznáni za úžasné psaní 11. června na národním ceremoniálu v Carnegie Hall v New Yorku spolu s 900 dalšími studenty. Seventeen můžete sledovat na Snapchatu, kde YouTuber Jenn McAllister, alias Jennxpenn, převezme a zachytí všechny nejdůležitější momenty z úžasné noci. Další informace o cenách získáte na adrese www.artandwriting.org.
** Znovu publikováno se svolením Aliance pro mladé umělce a spisovatele.