Žiji svůj život ve stínu své sestry

Moje sestra byla královnou návratu domů, prezidentkou studentského sboru a salutátorkou její třídy na střední škole. Na druhou stranu jsem žil v jejím stínu.

Moje starší (a jediná) sestra a já jsme naprosté protiklady. Je plachá, zatímco já odcházím. Nesnáší konflikty, zatímco já se nebojím vyjádřit své názory. Baví ji věda a matematika, já zase psaní a kreativita. Navzdory našim rozdílům jsem strávil většinu svého dětství jako sestra dokonalé dcery a výjimečné studentky. Nejdelší dobu jsem nevěděl, že smím být svou vlastní osobou.

Vyrůstal jsem a uctíval svoji sestru. Sledoval bych ji všude a dělal všechno, co mi řekla. I když to pro ni bylo něco tak základního, jako když jí přinesli kartáč na vlasy, byl jsem více než šťastný, že jsem to udělal. V mých očích byla moje sestra tím nejlepším člověkem, kterého jsem kdy potkal.

Věkově nás dělí tři roky, ale snažil jsem se tu mezeru zacelit kopírováním všeho, co udělala. Kdykoli měla přespání s přáteli, mohli jste mě někde v místnosti odposlouchávat a předstírat, že chápu problémy chlapců a jak se líčit. Neustále jsem jí kradl šaty a „zapomněl“ je vrátit. Bylo zřejmé, že jí vadí, že jsem pořád poblíž, ale asi jsem tenkrát nedokázal naznačit. Je přirozené vzhlížet ke svým sourozencům, ale posunul jsem to na úplně novou úroveň.

Zpočátku jsem byl hrdý, že jsem šel v jejích šlépějích. Moje dětství spočívalo v tom, že moje sestra vždy přijímala chválu za její úspěchy a já jsem chtěl to samé. Byla mým motivátorem získat ve škole dobré známky a vždy se chovat nejlépe, protože to jsem viděl její dělá.

Problém je v tom, že snažit se být jako ona bylo jako snažit se vložit čtverec do kruhu: nemožné.

Až na střední škole jsem si začal uvědomovat naše obrovské rozdíly. Byl jsem ve věku, kdy jsem se musel rozhodnout, jaké mám zájmy a jakých mimoškolních programů se chci zúčastnit. Byl jsem připraven sledovat sestřinu cestu jako obvykle, ale její zájmy prostě nebyly mými zájmy.

Zpočátku jsem se toho bál, protože jsem si nemyslel, že bych dostal souhlas rodičů, pokud bych nebyl identický se svou sestrou. Nikdy mi výslovně neřekli, že se to stane, ale ze žertu říkali věci o jejím bytí „oblíbené“ a „andělské dítě“. Nikdy nemluvila a nelhala mým rodičům a vždy vychovaný.

Pokud byla moje sestra „anděl“, pak to pro mě zanechalo jen jednu roli: „ďábla“. Tlak, který jsem na sebe vyvinul bylo příliš mnoho na zvládnutí, takže v době, kdy jsem nastoupil na střední školu, jsem začal vystupovat a bouřit se proti svým rodina. Říkej tomu potřeba pozornosti nebo jen tvé normální hormonální chování, ale cítil jsem, že se tlak na ni proměnil v tlak být čímkoli ale její.

Pokud bylo něco, co by moje sestra nikdy neudělala, pak se vsadíte, že to dělám já. To zahrnovalo to, že jsem se vyplížil, promluvil zpět s rodiči a lhal o určitých aspektech mého života. Výsledkem bylo, že jsem většinu svých mladistvých strávil na zemi, uvízl ve svém pokoji a bez telefonu. Moji rodiče byli z mého nového chování v úplném šoku. Přiblížili se k tomu, že mě poslali na internát, a téměř si najali rodičovského poradce, aby mě „opravil“. Je ironií, že se to všechno stalo poté, co moje sestra odešla na vysokou školu, takže nemusela vidět nepořádek, který po sobě zanechala.

Zatímco byla pryč, téměř jsme nemluvili. Odmítl jsem reagovat na její texty nebo odpovídat na její víkendové telefonáty. Chtěl jsem se od ní držet co nejdál. Když přišla domů na přestávky, ujistil jsem se, že jsem MIA. Přestal jsem ji podporovat nebo se starat o její život.

Po čtyřech letech dramatu mi bylo 18 a vyčerpal jsem svou roli zlého děvčete. Nakonec jsem byl připraven se usadit a omluvit se rodičům za to, jak jsem se k nim choval. Seděli jsme v obýváku, když jsem jim - se slzami stékajícími po tvářích - řekl, jak jsem cítil, že nikdy nemohu žít se svou sestrou, takže jsem se musel přestat snažit.

Řekli mi, že je to všechno v mé hlavě a že nikdy nečekali, že budu jako ona. Nějak přesně to jsem od nich potřeboval slyšet a okamžitě jsem se zbavil váhy, kterou jsem na sebe celé ty roky kladl. Lituji, že jsem promrhal tolik času a vzteku nad něčím, co bylo v mé hlavě, ale naštěstí jsem dokázal vyřešit napětí s rodiči. To samé však nemohu říci o své sestře. Způsob, jakým jsem se k ní choval, když byla na vysoké škole, způsobil, že jsme se od sebe hodně vzdálili a od té doby se nemůžeme vzpamatovat. Nikdy jsme nemluvili o mém chování, takže je to něco jako slon v místnosti.

V dnešní době se naše rozdíly projevují více než kdy dříve. Většinou hovoříme o narozeninách, promocích a svátcích. Nedržíme spolu životy, pokud nejsme spolu ve stejné místnosti a nemáme si o čem dál povídat. Nikoho nepřekvapilo, že moje sestra vystudovala vysokou školu s vyznamenáním a okamžitě si našla dobře placenou práci. V současné době žije sama se svým miláčkem ze střední školy. (Ano, opravdu.)

Když se blížím ke svému vlastnímu absolvování vysoké školy, začínají se znovu vkrádat ty pocity, že jsem dvojkou své sestry. Vytvořila cestu k úspěchu a já vím, že moji rodiče očekávají, že udělám to samé. Je to velký tlak, ale já jsem rozhodnutý nenechat svá středoškolská léta, aby se opakovala.

Nyní si uvědomuji, že nebýt jí, nebyl bych při dosahování svých cílů tak motivovaný ani poháněný jako já. Doufám, že budu stejně úspěšná jako ona po maturitě, ale mé vlastní štěstí je teď důležitější. Od té doby jsem se naučil žít s tím, že jsme se sestrou dva různí lidé, a to je v pořádku.